Naše plánovaná cesta, která měla obsahovat hned dvě etapy Stezky Českem se nevyvedla úplně dle plánů. Po dvou dnech a cca 52 nachozených kilometrů musela být cesta ukončena 🙁
1. Den na Stezce. 35,5km.
Přišel den D a sobota ráno už nezačala nejlépe. Sekl jsem se v nastavení budíku. Vstal jsem o hodinu později a díky tomu jsem z Nejvýhodnějšího bodu vyrazím až v 7:20hod.
Detailně naplánovaná cesta začíná mít své trhliny. Když hodím na záda 16kg batoh, tak mě přechází úsměv 😀 Conrí si hlavu evidentně z ničeho nedělá a šlape si jak král.
Je nádherné počasí a klid. První turisty potkáváme až těsně u Mostů u Jablunkova. Právě tam začíná nejhorší stoupání z první etapy. Dávám si asi milion přestávek a šnečím tempem se nakonec úspěšně dostáváme až nahoru! Kopce jsou moje největší slabina. Když se ovšem dostaneme až nahoru, tak nasazujeme naše svižné tempo a už to jede. Je nádherné slunečné počasí a parádní výhledy. Super!
V plánu bylo denně ujít 30km. Bohužel jsem špatně naplánoval doplňování vody a to nás dostalo do situace, kdy se muselo šlapat dalších cca 6-7km ke dalšímu zdroji vody 🙁
Kolem 20:00hod. se dostáváme na místo, kde chceme přespat. U kaple Klokočov je udělané posezení. Jsem tak unaven, že ani nehledáme nějaké místečko na přespání a prostě si „usteleme“ na stole 😀
Dáváme si večeři a uleháme ke spánku. Během noci jsem Conrího načapal několikrát ve střehu. Občas chodil i na kontrolu. Očmuchal mě, olízl a když taťku vzbudil, tak usoudil, že vše je o.k. a zase si šel lehnout 😀
V noci se ozvala bolest všeho. Jakoby nestačili revmatecké bolesti 🙁 Prví den byl tak trochu jasný přepal s ohledem na to, že už 2,5 týdne mě revma lehce trápilo.
2. Den na Stezce. 16,5km.
V neděli ráno bylo krásně. Vstáváme už kolem 4:20hod. Revmatické bolesti se snažím rozehnat léky. Dáme si snídani a balíme. Je 5:25hod. a vyrážíme z Klokočova na cestu. Užíváme si nádherného ranního počasí a probouzející se přírody. S velkým sebezapřením se ovšem asi po 4-5km začínám obávat nejhoršího. Bolesti kloubů kloubů nepolevují. Klouby na ruce mám nafouklé jak balóny a využívání hůlek už je spíše pro utrpení než na pomoc. V té chvíli ještě tvrdě odhodlán bojovat procházíme nádhernou krajinou, kde nás totálně odzbrojuje to úžasné všude přítomné ticho, zpěv ptáků a nádherné vyhlídky. Hned bych tu zůstal 😀 Bohužel po dalších asi 6km už jsou bolesti tak vážné, že musím učinit těžké rozhodnutí. Jít dále a riskovat, že se revma dostane do stavu, že bude takřka nemožné se někam dostat (už jsem měl i stavy, že jsem týden z těží přešel na toaletu) nebo to raději ukončit kým mě zdraví dovolí se nějak rozumně dostat domů? Volba je jasná.
Moje naivní přesvědčení byla, že revma (které začalo zlobit už o dříve) po cestě nějak udržím pod léky. Nepodařilo se a je třeba ve vyhnout vážným následkům 🙁 Z těžkým srdcem se o pár kilometrů vracíme a sestupujeme do obce Bílá, kde ukončujeme tohle dobrodružství 🙁
Musím pochválit Conrího. Je to úžasný parťák, který si to užíval stejně jako já. Pro jistotu byl stále na vodítku. Ze startu bylo po cestě dost pejskařů a později jsem nechtěl riskovat, že by se vydal lovit nějakou tu večeři 🙂
Vždy věděl kam zahnout. Měl tu trasu nastudovanou evidentně lépe než já 😀 V poslední fázi sestupu jsem ho už musel mít na volno. Sestup byl prudký a neměl jsem už dost sil ho brzdit. Nebo ani né tak dostatek sil, jako spíše nesnesitelné bolesti kloubů. Conrí poslouchal na slovo.
Mrzí mě, že cesta nedopadla dle očekávání 🙁
Nicméně bereme to jako ponaučení pro příště (nemoc fakt nepřečůráš) a příště půjdeme tak, aby se šlo v klidovém období nemoci. I tak si z cesty přinášíme hromadu příjemných vzpomínek na úžasná místa a za to nám to určitě stalo!
A co se nepovedlo teďkom, podaří se příště…
